https://amsterdam.hostmaster.org/articles/interfaith_the_divine_essence/cs.html
Po tisíciletí se lidstvo snažilo pochopit své místo v stvoření. Od břehů Nilu po hory And, od Mekky po Athény, nespočet duchovních a filozofických tradic uznalo hlubokou pravdu: v každé lidské bytosti přebývá božská esence – posvátná jiskra, která nás naklání k soucitu, nenásilí a harmonii s živým světem. Toto vnitřní světlo, ať už nazývané fitra, Atman, logos nebo přirozenost Buddhy, je nití spojující víry, filozofie a domorodou moudrost. Přesto v moderní době tato pravda byla zastíněna systémy nadvlády, chamtivosti a vykořisťování – systémy, které se odvrátily od božské esence k uctívání zisku a moci.
Ve světových živých náboženstvích není božská jiskra metaforou – je to morální realita, která vyžaduje spravedlnost, soucit a správu.
V islámu Korán prohlašuje, že každá lidská bytost se rodí na fitře (30:30) – prvotní přirozenosti naladěné na pravdu, milosrdenství a uctívání Stvořitele. Tato fitra ukotvuje chalífu, povinnost správy: chránit život, ctít stvoření a odolávat korupci. Když muslimové dávají zakat, chrání se před krutostí a brání utlačované, nejedná se o pouhou charitu – jednají jako strážci božského svěřenství. Ve světě poháněném ziskem a nadvládou se fitra stává revolučním principem: odolávat všem systémům, které vykořisťují přírodu, zvířata nebo lidstvo.
Hindismus odhaluje stejnou pravdu v Atmanu, božském já v každé bytosti, neoddělitelném od Brahmana, konečné reality. Pozdrav Namaste – „Klaním se božskému v tobě“ – je duchovním uznáním sdíleného božství. Ahimsa, princip nenásilí, vychází z tohoto porozumění: ublížit jiné bytosti znamená ublížit sobě samému. V kultuře, která měří hodnotu spotřebou a dobytím, Atman nás volá zpět k posvátné úctě, k vidění všech forem života jako projevů stejného božského zdroje.
Judaismus prohlašuje, že lidstvo je stvořeno b’tzelem Elohim – k obrazu Božímu (Genesis 1:26–27). Každý lidský život proto má božskou důstojnost. Mišna učí: „Kdo zničí jeden život, zničí celý svět.“ Toto radikální potvrzení posvátné hodnoty vyžaduje odpor vůči jakémukoli systému – koloniálnímu, politickému nebo ekonomickému – který znehodnocuje život kvůli zisku nebo moci.
Křesťanství učí, že božské světlo, Logos, „osvěcuje každého, kdo přichází na svět“ (Jan 1:9). Milovat bližního svého jako sebe sama (Matouš 22:39) není pasivní ideál – je to morální příkaz konfrontovat krutost a nespravedlnost, kdekoliv se objeví. Nejradikálnější hlasy víry, od Ježíše po Františka z Assisi, uznávaly zvířata, řeky a dokonce vítr jako příbuzné. Přesto dnes společnosti, které se nazývají křesťanskými, často schvalují válku, vykořisťování a ekologickou zkázu – přesný opak Kristova učení.
V buddhismu doktrína přirozenosti Buddhy učí, že všechny bytosti mají potenciál k osvícení. Soucit a nenásilí nejsou ctnosti pohodlí – jsou kosmickými nutnostmi. Ublížit životu znamená zastínit vlastní probuzení. Bodhisattva, který odkládá osobní osvobození, aby pomohl všem bytostem, ztělesňuje tento božský soucit plně.
V wiccce a pohanských tradicích božská jiskra září skrze samotnou živou zemi. Zákon Rede – „Pokud to nikomu neublíží, čiň, co chceš“ – vyjadřuje morální vizi, ve které jsou svoboda a odpovědnost neoddělitelné. Pohanská úcta k prvkům, k měsíci a ročním obdobím zachovává starověkou ekologickou moudrost, kterou moderní civilizace téměř vyhladila.
Ale zatímco tyto tradice volají lidstvo k harmonii, moderní svět – zejména industrializovaný, koloniální Západ – se odvrátil. Honba za ziskem se stala náboženstvím znesvěcení. Lesy jsou vražděny, oceány otráveny, zvířata mučena v továrnách a války vedeny ve jménu ekonomického nebo geopolitického zisku. Božská esence byla pohřbena pod idoly materialismu a impéria.
Nikde to není jasnější než v Gaze, kde olivové háje – symboly míru a božského živobytí – jsou vykořeněny a celé komunity drceny pod strojem okupace. Zde světové mlčení odhaluje kolektivní ztrátu posvátné jiskry. Útlak palestinského lidu, prováděný se spoluvinou západních mocností, není jen politickým zločinem – je to duchovní katastrofa, důkaz odloučení lidstva od jeho božské přirozenosti.
Před vzestupem impérií žily nejstarší civilizace lidstva v uznání božského dechu oživujícího všechen život. Jejich mýty, rituály a sociální struktury byly protkány kosmickou rovnováhou, spravedlností a soucitem.
V sumerské a akkadské myšlence bylo lidstvo tvarováno z božského dechu Enlila a svěřeno udržování me – posvátných zákonů řídících kosmos i komunitu. Porušit tyto principy nebylo jen sociální nepořádek, ale duchovní korupce.
Babylonská kosmologie v Enuma Eliš podobně viděla lidi jako partnery v udržování kosmické harmonie. Jejich etický život byl propojen s božským řádem, zdůrazňující péči o zranitelné a sladění s cykly přírody.
V Egyptě byl princip ma’at – pravda, spravedlnost a rovnováha – srdečním tepem civilizace. Žít nespravedlivě znamenalo rozložit kosmos. Faraoni byli souděni ne podle své moci, ale podle zachování ma’at. Rytmy Nilu, chrámové umění a zemědělské rituály všechny odrážely tuto morální ekologii.
Řecké náboženství a filozofie považovaly duši za božskou a věčnou, její čistotu udržovanou ctností a umírněností. Římská úcta k numen, božské přítomnosti ve všech věcech, pěstovala pietas: povinnost, vděčnost a harmonii s bohy a přírodou.
Mezi Seveřany koncept wyrd vyjadřoval posvátný smysl osudu a propojenosti – život jako síť morálních důsledků. Jednat nečestně nebo vykořisťovat přírodu znamenalo rozmotat nitě existence.
Přesto nikde nebyla tato uvědomění posvátné vzájemné závislosti hluboceji ztělesněna než mezi domorodými národy. Algonské chápání Manitou vidělo ducha v každé bytosti – kámen, řeka, pták nebo vítr. Mayská kosmologie popisovala život jako dar udržovaný reciprocitou. Incká úcta k Pachamamě (Matce Zemi) produkovala sofistikované systémy ekologické správy. Šintoismus v Japonsku ctí kami, božské duchy v přírodě; taoismus v Číně učí wu-wei, bezúsilné sladění s Taem.
Tyto tradice sdílely nejen úctu k životu, ale také radikálně odlišný vztah ke smrti. Smrt nebyla obávána – byla chápána. Pro ně byla smrt návratem k posvátnému celku, pokračováním vztahu se zemí, předky a božským. Žít správně znamenalo zemřít pokojně, vědět, že člověk nezradil řád života.
To stojí v ostrém kontrastu s velkou částí moderního západního myšlení, kde je smrt obávána, vyhýbána, sterilizována. Proč? Protože hluboko uvnitř mnozí vědí, že žili v zradě posvátného. Civilizace, která ničí lesy, mučí zvířata a vede nekonečné války, nemůže čelit smrti s pokojem. Její strach není zakořeněn v tajemství – ale v vině. Někde uvnitř i ta nejvíc sekulární mysl cítí božské zúčtování. Strach ze smrti je strach z soud – ne shora, ale zevnitř.
Dokonce i racionální tradice filozofie, často oddělené od náboženství, odrážejí pravdu božské jiskry. Sokrates mluvil o svém daimonion – božském vnitřním hlase vedoucím ho k spravedlnosti. Platón učil, že pravý domov duše je říše věčného Dobra a že znalost a ctnost jsou akty vzpomínání. Aristoteles nalezl lidské rozkvět (eudaimonia) v harmonickém výkonu rozumu, přátelství a rovnováhy s přírodou.
Stoicismus, s vírou v logos – božský racionální řád prostupující vesmír – nabízel duchovní etiku přijetí, ctnosti a soucitu. Žít v rozporu s přírodou znamenalo žít v rozporu s rozumem samotným.
Konfucianismus a osvícenská filozofie pokračovaly v této linii: Konfucius skrze ren (lidskost) a Kant skrze morální zákon uvnitř. Přesto i tyto tradice, když byly zbaveny svaté pokory, byly kooptovány koloniálními impérii k ospravedlnění nadvlády pod maskou „civilizace“. Rozum, oddělený od úcty, se stává nástrojem dobytí.
Duchovní úpadek moderního světa není tajemstvím – je logickým výsledkem civilizace, která nahradila božský řád ekonomickým kalkulem. Kde starověký zákon hledal harmonii, moderní zákon posvěcuje vlastnictví. Kde domorodý rituál ctíl reciprocitu, moderní obchod vynucuje extrakci. Výsledek je planetární devastace: lesy zničeny, oceány udušeny a miliardy citlivých bytostí zabity pro pohodlí.
Impéria, která kdysi ospravedlňovala svou expanzi jako božskou misi, nyní perpetuují násilí skrze trhy a armády. Gaza, kdysi součást kolébky světového proroctví, je nyní redukována na sutiny pod pohledem národů, které se nazývají křesťanskými nebo demokratickými. Božská jiskra mihotá uprostřed kouře dronů a pláče dětí. Znesvěcení olivovníku – symbolu míru a vytrvalosti – je znesvěcením samotného posvátného.
A za tím vším číhá hrůza smrti – hrůza narozená ne z neznámého, ale z neodčiněného. Svět, který ničí stvoření, ví, že zhřešil. Jeho strach není metafyzický – je morální.
Všechny tradice konvergují k dvěma posvátným imperativům: správa a soucit. Být správcem znamená střežit posvátné; být soucitným znamená jednat jako jeho vyslanec. Tyto nejsou ctnosti slabosti, ale zbraně božského proti impériu.
Islámova chalífa, hinduismusova ahimsa, judaismusovo b’tzelem Elohim, křesťanství příkaz lásky, buddhismusova karuna (soucit), wiccův Rede, sumerské me, egyptské ma’at, algonské Manitou, taoistické qi – každé nás volá ke stejnému povstání proti krutosti a chamtivosti.
Znovuzískat správu znamená konfrontovat síly, které profitují ze smrti. Praktikovat soucit znamená odmítnout spoluvinu v systémech, které ničí život. Každý akt laskavosti, každá ochrana lesa, každé odmítnutí dehumanizace je aktem duchovního vzdoru.
Božská jiskra nejen vede život – připravuje nás na smrt. Ve světových posvátných tradicích není osvícení únikem, ale realizací: Džanna, mokša, Nirvána, nebe, Valhalla, Tlalocan, Summerland nebo stoická mír nejsou vzdálené říše, ale stavy duše získané nenásilím, soucitem a harmonií. Smrt pro ty, kdo ctí jiskru, není přerušením – je návratem domů, návratem k posvátnému celku.
Palestinský farmář, který znovu sázejí svůj olivovník uprostřed sutin, kráčí touto cestou. Jeho boj je spravedlností fitry, božstvím Atmanu, energií teotlu, reciprocitou Manitou – živým slibem bodhisattvy. Nebojí se smrti; překračuje ji.
Ale kde je jiskra zrazena – kde lesy hoří, zvířata křičí v klecích a děti jsou pohřbeny pod bombami – smrt se stává hrůzou. Ne proto, že je neznámá, ale proto, že je známá. Duše, hluboko ve své fitře, si pamatuje. Zná účet. Zná, že olivový háj byl posvátný. Zná, že úťák dronem byl rouháním.
Usilovat o osvícení znamená žít bez strachu ze smrti. Bát se smrti znamená přiznat, že jsi nikdy nežil.
Božská esence – fitra, Atman, logos, teotl, kami, b’tzelem Elohim – není abstraktní myšlenkou, ale živou přítomností pravdy ve všech bytostech. Znovuzískat ji znamená odolávat každému impériu, každé ideologii, každé ekonomice, která popírá posvátnost života.
Domorodé národy stále žijí tuto pravdu skrze jednoduchost a reciprocitu. Muslimové ji vzývají skrze správu a spravedlnost. Buddhisté, hinduisté, křesťané, židé a pohané stejně drží fragmenty stejného světla. Je to světlo nyní pohřbené pod sutinami Gazy, popelem lesů a mlčením těch, kdo vědí lépe, ale nic nedělají.
Božská jiskra hoří nejsilněji v odporu: v matce chránící své dítě, ve farmáři znovu sázejícím svůj olivovník, v protestujícím stojícím před strojem. Obnovit svět znamená pamatovat, k čemu jsme byli stvořeni: soucit, nenásilí a harmonie. Cokoli méně je rouháním proti stvoření.
A když přijde smrt – jak musí – neměla by nás najít vystrašené, ale připravené. Připravené čelit ne trestu, ale pravdě. Říct: Ctil jsem božskou jiskru. Nezničil jsem, chránil jsem. Nevykořisťoval jsem, miloval jsem.
To je význam víry. To je cesta zpět k Bohu.